Studentský život začíná

Jako jednu z prvních a velmi významných mohu označit přesun z rodného hnízdečka na koleje. Cesta do Brna byla opět deštivá (zdá se, že když jedu já, tak je to skoro pravidlo), ale ubíhala více méně hladce. Táta byl svolný a vzal si kvůli mně dovolenou a tak jsem si mohl dovolit vzít s sebou velké množství harampádí už napoprvé.

Než jsme dojeli na koleje, ještě jsem se chtěl stavit pro studentský průkaz. Zaskočil jsem tedy na CVT, kde mě paní mile sdělila, že oni průkazy vydávají až od soboty. Paráda, tak až v sobotu.

Příjezd k areálu kolejí byl jako příjezd do ghetta (myslím tím část Havířova - Šumbark, cigáni a podobné zjevy). Paneláky se tyčí do výšky a není to nikterak hezký pohled. Na cestách se i přes vydatný déšť rojilo mnoho studentů. Tak tady strávím (pravděpodobně) pět let života.

Můj blok je A04. Po příchodu jsem už preventivně na vrátnici tasil smlouvu a ukázalo se, že to byl moudrý tah. Paní si opsala potřebné věci a s úsměvem mi předala klíček. Do čtvrtého patra jsme s tátou vyjeli výtahem, přece ty těžké tašky nebudu tahat po schodech. Nahoře jsem našel svůj pokoj a vklouznul dovnitř. Po pravdě jsem nečekal nějaké výsostné vybavení, ale mohlo být lépe. Koupelna a záchod jsou na tom ještě hůř. Pokoj se zdá být přijatelný, kuchyňka taktéž. Ovšem na rozkoukání bude čas později. Táta potřebuje odjet, takže vyhazuji všechny věci z jedné z tašek a jdu s ním zpět k autu. Tady si beru oblek a brašnu s notebookem. Táta dá ještě pár rad, následuje rozloučení a jsem v tom sám.

Po návratu do pokoje se mi prakticky nechtělo nic dělat - jen jsem posedával a díval se. Pak jsem pojedl - jak jinak, řízek. K jedné hodině jsem se vydal pro ložní prádlo. Po návratu jsem zjistil, že můj spolubydlící pravděpodobně má své. Protože s mými kusy hader v ruce to bylo sto ku jedné. Vůbec spolubydlící má svou část dobře vybavenou, ale doteď jsem jej neviděl.

Nu což říkám si, utřu si prach, povleču a pustím si notebook. Po utření a povlečení ovšem následovala nemilá věc, vždyť tu není zásuvka! Ano, jediná zásuvka se ovšem nacházelo pod stolem spolubydlícího. Tudíž bude třeba prodlužovačky. Sejdu tedy dolů na vrátnici a paní mi sdělí, že toto nevedou a že mám zkusit skočit do skladu prádla, že možná poradí. Taky mi řekla cestu do města, kde pravděpodobně najdu nějaké elektro. Říkám si, že stejně ji budu potřebovat na delší dobu a tak jsem se vydal na nákup.

To jsem netušil, že se dávám na pochod přes půl města. Prostě jsem vyšel nazdařbůh a říkal jsem si, že někam dojdu. Ano, elektro jsem opravdu po tři čtvrtě hodiny našel, ale to už jsem měl v nohách pár kilometrů. Bloudil jsem městem jako pakůň. Prostě člověk co si vyšel na vandr. Motal jsem se mezi baráky, přecházel přechody, ale pln vědomí, že bez prodlužovačky se nesmím vracet, jsem šel kupředu. Svého cíle jsem dosáhnul na Veveří 33, čili pořádný kus od kolejí. Cesta nazpět byla o to horší, že mě rozbolela hlava, protože jsem ovšem nic nevypil.

Polomrtvý jsem se doplazil na koleje a radoval se, že jsem konečně "doma". Nyní už to vlastně můj domov je. Pln očekávání jsem zkolaboval na postel a chvíli jen oddechoval. Pak jsem si uvařil čaj a pustil se do zapojování. Prodlužovačka naštěstí fungovala (ano, vzal jsem tu nejlevnější) a tak jsem radostně nastartoval notebook a strčil síťový kabel do zásuvky. K mému údivu vše šlo jako po drátkách a na internet jsem se dostal po cca 15 minutách.

Nyní prožívám spokojený večer se streamovanou TV (služba ke Kolej Netu) a přemýšlím co zažiju zítra...